arboristika - péče o stromy

Prosba stromů....

Stojím tu sám u cesty a rostu již sto let.Vzpínám své větve k nebi a děkuji Bohu za život. Každý den se radují z východu slunce, dokáži vzdorovat vichru a bouří, jsem domovem ptáků i brouků, v mém stínu odpočívá zvěř i člověk. A právě Tobě, člověče,stojím v cestě, kterou chceš rozšířit. Jsem silný a chráním slabé, ale bojím se, člověče, Tvých rukou, které dovedou zabíjet. Chci žít, rozdávat radost a krásu, a proto Tě, člověče, prosím, nezabíjej mě.

Kulturní a estetický význam

Stromy mají díky své dlouhověkosti a velikosti odedávna význam jako duchovní symboly, kulturní památky i jako orientační body. Řada primitivních náboženství využívá v nějaké míře stromy. Odedávna se stromy vysazují podél významných stezek, na rozcestích, u drobných sakrálních staveb (kapličky, křížky, kostelíky). Již od středověku byly zakládány parky, v nichž byly vysazovány různé původní i nepůvodní druhy stromů, včetně speciálně vyšlechtěných kultivarů. Stromy (především duby) na hrázích rybníků pomáhají zpevňovat svými kořeny těleso hráze. Liniové výsadby stromů se často využívají k pohledovému oddělení různých částí kulturní krajiny, ale také se podílejí na omezení hluku a znečištění. V rovné krajině pak plní funkci jako větrolamy.

Ochrana stromů

Vlastník pozemku smí pokácet strom, jehož obvod nepřesahuje 80 cm. U větších stromů musí žádat o povolení obecní úřad. Výjimkou je situace, kdy strom je prokazatelně zcela uschlý, ohrožuje životy či zdraví lidí či ohrožuje majetek. V takovém případě lze strom pokácet ihned, ovšem je nutné strom před pokácením zdokumentovat a do 15 dnů pokácení ohlásit obecnímu úřadu, který může případně rozhodnout o jeho neoprávněnosti.

Významné stromy může obecní úřad vyhlásit za památný strom, takto je možno vyhlásit i celou alej či stromořadí. Nelesní zeleň se často stává součástí územních systémů ekologické stability (především biokoridorů), popřípadě významných krajinných prvků.

Ochrana lesních stromů je zajištěna především pomocí lesního zákona. Navíc každý les je ze zákona o ochraně přírody a krajiny významným krajinným prvkem.




	*Rozeznání stromů bez listí:*
	Vrba jíva - každý zná ozdobné kočičky. Vrba (různé její druhy) - má dlouhé tenké rovné větve s množstvím pupenů. Známe je z pletení pomlázky a otloukání píšťalek. Pupeny rostou střídavě, jsou štíhlé a těsně přimknuté ke kůře. Bříza bradavičnatá - každý ji pozná podle bílé kůry, takže větviček si třeba ani nevšímá, ale známe je jako materiál na výrobu košťat. Jsou tenké, ohebné, jemné, ve stromě někdy visí z koruny dolů jako vlasy. Pupeny jsou také drobné a jemné, střídavé. Zatímco kůra je bílá, když se díváme na kmen, při pohledu do koruny je to opačně - větvičky jsou skoro černé. Dub letní - říká se "až opadá listí z dubu" a znamená to "nikdy", protože staré listí zůstává na větvích, dokud nevyroste nové. Neplatí to tak doslova, často vidíme dub skoro holý, ale nějaký ten lístek opravdu zůstane a poznáme ho podle okrajů (vypadají jako vlnovka). Kůra je na kmeni hodně rozbrázděná, větve jsou křivé a uzlovité, hodně rozvětvené a i pupenů je hodně. Na konci větvičky je pupenů většinou několik pohromadě. Pupeny jsou někdy proti sobě a někdy střídavě a tomu odpovídá i nepravidelné větvení. Habr obecný - o habru a jaho listí žádné úsloví není, a přitom má v zimě často více listí než dub. Z habru se někdy dělají živé ploty a ty bývají v zimě uschlým listím pokryté po celém povrchu. Listy habru poznáme podle jednoduchého tvaru (jako lodička) a podle okraje s dvojitými pilovitými zoubky. Habr je známý svým tvrdým dřevem a to je poznat i na větvičce. Je sice tenká a jemná, ale při ohýbání klade nečekaný odpor a na lomu má dřevo nápadně "husté". Kmen mladých stromů často vypadá jako ulitý z černého železa. Pupeny habru jsou drobné, štíhlé a rostou střídavě. Mají červenavě hnědou barvu, zatímco větvičky jsou tmavší, skoro černé. Nápadné je na pupenech také to, že působí ojíněným a jakoby vysušeným dojmem, jako by měly na povrchu tenké suché šupinky. Buk lesní - buk má střídavé pupeny jako habr, ale jsou mnohem štíhlejší a lesklejší, nápadně dlouhé a špičaté (víc než u všech ostatních stromů) a hodně se odklánějí od větvičky. Kůra je na kmeni stříbřitě šedá a tak hladká, že to láká k vyrytí obrázku (ale to se samozřejmě nemá dělat). Když má někdo pěkně rostlou postavu, říká se "to je kluk jako buk", protože buk je většinou krásně rovný, silný a vysoký. K nápadným znakům buku patří také to, že výhonky na jeho větvích nerostou kolem dokola, ale skoro vždy jen do dvou stran, takže se rozkládají do plochy, "na placato". Totéž můžeme vidět např. u lípy, lísky nebo jedle. Jasan ztepilý - jiný vysoký, statný strom je jasan, proto se říká jasan ztepilý. V jeho koruně nenajdeme žádnou tenkou větvičku, jen samé silné výhonky, které vyrůstají vždy proti sobě (říkáme, že jsou vstřícné). Jasan se pozná snadno podle úplně černých pupenů, ale někdy jsou větve tak vysoko, že na pupeny špatně dohlédneme. V koruně ale vidíme uschlé zbytky plodů - jsou to celé chuchvalce podlouhlých křidélek. Někde po nich zbyly jen stopky a taková větvička pak vypadá jakoby vousatá. To platí o samičích stromech (jasan patří mezi dvoudomé druhy, takže některý jasan je samičí, některý zase samčí). Na samčích jasanech můžeme vidět zaschlé zbytky prašníků - ty vypadají jako podivné černé hrudky. Lípa srdčitá - zbytky plodů zůstávají často i na lípě. Vypadají jako malé kuličky se stopkou a křidélkem. Lípu ale poznáme snadno i podle nápadných střídavých pupenů. Jsou skoro kulaté, lesklé a mají často červenavý nebo oranžový nádech. Při pohledu na ně si vzpomeneme na podobně široké a zakulacené srdčité listy nebo na srdčitý tvar koruny. Na spodní části kmene starších lip často vyrůstají tzv. vlky. Jsou to dlouhé a nápadně silné mladé výhonky, které vypadají jako zvětšenina jemných větviček z koruny. Větve ani jejich výhonky nejsou rovné, vedou od pupenu k pupenu klikatě, "cik cak", takže je na ně hezký pohled proti světlu, zvlášť když se navzájem překrývají. To pak vypadá jako háčkovaná krajka. Na lípě je zkrátka všechno ladné a ozdobné. Bez černý - bez je naproti tomu dost nevzhledný. Větve se nelesknou, mají špinavě šedavou nebo hnědavou barvu, jsou pokroucené, drsné a strupaté. Vstřícné pupeny mají vystrčené konce lístků, jako když někomu něco čouhá z kapsy. Na lomu vidíme při obvodu větvičky pevné kvalitní dřevo, v jejím středu měkkou "duši". Dříve uměl každý kluk udělat bezovou "stříkačku" a ti šikovnější i píšťalku. Lidoví výrobci hudebních nástrojů měli vyzkoušeno, že se bezové dřevo výborně hodí třeba na flétnu nebo na fujaru. Bez červený - bez červený má hezké červené baňaté pupeny, úplně jiné než bez černý, ale prozradí ho větvičky, které jsou stejně pokroucené a drsné. Topol vlašský - topol patří mezi rychle rostoucí stromy, takže má měkké dřevo s řídkými letokruhy. Topol vlašský je odrůda topolu černého a pozná se podle velmi štíhlé vysoké koruny (topol černý má naproti tomu korunu košatou). Jeho střídavé pupeny jsou velké, trojboké, s ostrou špičkou. Zajímavé je, že i list topolu je velký, má ostrou špičku a jeho tvar je trojúhelníkovitý. Kůra je na mladých větvičkách nápadně světlá, špinavě žlutavá, shodná s barvou pupenů. Topol černý - statný strom se silnými výhonky, ale s měkkým dřevem. Když vítr pohybuje větvemi, cítíme zvláštní silnou vůni. Topol osika - osiku každý pozná podle třepetavých listů s dlouhou zploštělou stopkou (říká se "třese se jako osika"), ale málokdo ví, že je příbuzná s topolem. Když srovnáme větvičku topolu černého, topolu vlašského a topolu osiky, vidíme u všech podlouhlé trojboké pupeny, střídavé, u prvních dvou velké, u osiky menší. Mají tak ostrou špičku, že se o ně píchneme. U osiky je nápadná také kůra na kmeni. Má světlou stříbřitě šedozelenou barvu a má podobný povrch jako kůra břízy. Jírovec maďal (lidově kaštan) - ještě větší pupeny než topol nebo jasan má jírovec maďal, hlavně ty, které jsou na koncích větví. Jsou obrovské, lepkavé a když na jaře prasknou, doslova se z nich vyvalí listy a budoucí květ. Můžeme si dát větvičku do vázy a nechat ji vyrašit doma, stojí to za to. Když listy na podzim opadají, zůstanou po nich na kůře světlé jizvy. U kaštanů (podobně jako u javorů, jasanů nebo ořešáků) jsou tyto jizvy velké a nápadné, protože jejich listy jsou velké a mají silné stopky. Všechny tyto druhy mají pupeny vstřícné a tím pádem rostou vstřícně i výhonky na větvích. Obrátíme-li si větev špičkou proti očím, vidíme, že dvojice výhonů rostou jednou tak, podruhé křížem a tak se to střídá. Trnka obecná - když srovnáme pupeny kaštanu a trnky, je to úplně k smíchu, protože u trnky nejsou pupeny na větvičkách skoro ani vidět, a to jsou přitom často dva i tři těsně u sebe. Zato když vykvetou, jsou větvičky květy úplně obalené. Na větvičce trnky je zajímavé i to, že postranní výhonky jsou špičaté a mnohé z nich rostou skoro kolmo k hlavní větvičce, proto také je trnkové houští zvlášť neprostupné. Způsob větvení je nepravidelný, takže výhonky nevyrůstají ani střídavě ani vstřícně, ale porůznu. Trnovník akát - trny akátu se poznají podle trojúhelníkovitého tvaru, nemají zahnutou špičku jako šípek. Akát se také dobře pozná podle šedohnědé, hluboko rozpraskané kůry a podle zbytků plodů, které vypadají jako černé lusky. Růže šípková - šípek má trny zahnuté dozadu, proto nás tak snadno chytne za rukáv. Každý si všimne šípkového keře na jaře, když krásně kvete, nebo na podzim, když má červené plody. Přitom ale i v zimě vypadají větvičky zblízka moc hezky. Kůra je zelenavá, trny do červena a střídavé pupeny jsou růžovočervené. Ostružiník - má podobně zahnuté trny jako šípek, ale chytá spíš za nohavici, protože bývá nižší, poléhavý, někdy se jeho větve dokonce vysloveně plazí po zemi. Dřišťál obecný - dřišťál má trnité větve s červenými plody, které se na keři udrží dlouho do zimy. Jsou drobné, oválné a vypadají jako korálky. Trny jsou tenké, dlouhé, většinou rovné a u domácího dřišťálu vyrůstají po třech (u okrasných dřišťálů po jednom). Svída krvavá - svída nemá červené plody (jsou to bobulky a barvu mají černou, jen stopky jsou červené), ale jméno krvavá si zaslouží, protože má červenou kůru na mladých větvích. Pupeny má štíhlé, po dvou proti sobě, těsně přimklé k tenkým rovným větvičkám. Škumpa - škumpa má na podzim úplně červené listí a i v jiných ročních obdobích si jí každý všimne, protože má silné větve se zvláštním jakoby chlupatým povrchem a na jejich koncích velké chlupaté chuchvalce (zbytky plodů). Javor mléč - javor mléč má načervenalé pupeny, které rostou vždy po dvou proti sobě, jsou hladké a lesklé a těsně se přimykají k povrchu větví. I větve jsou hladké a lesklé a jsou nápadně dlouhé a rovné, málo rozvětvené. Pasáci si z nich rádi dělávali pruty. Plody javoru jsou také oblíbené - jsou to známé "nosíky". U mléče ale bývají v zimě všechny opadané, zůstávají po nich jen tu a tam stopky. Javor klen - na rozdíl od mléče má pupeny zelené a mnohem častěji než u mléče na něm zůstávají zbytky plodů. "Nosy" klenu mají sevřenější tvar než u mléče, nejsou tak velké a hlavně se liší tím, že tvoří hrozny (u mléče rostou také pohromadě, ale do vějířů). Pokud plody opadají a zůstanou stopky, můžeme si klen z dálky splést s jasanem, protože oba mají statný vzrůst a silné větve s "vousy". Při pohledu zblízka ale rozlišíme pupeny, které jsou u jasanu černé a s výrazným vyklenutým tvarem, u klenu světle zelené a nenápadné. Olše lepkavá - zatímco větve javoru vypadají mladě a svěže, s hladkou kůrou a lesklými pupeny, pravý opak je olše - její ojíněné svrasklé pupeny jako by byly uschlé navždycky. Nápadné je také to, že na rozdíl od skoro všech ostatních našich dřevin má olše pupeny stopkaté. Málokdo si u ní ale pupenů všímá, protože olše se pozná na první pohled podle černých šištiček a zbytků jehněd. Jeřáb ptačí - pokud zůstanou na jeřábu zbytky plodů, mohli bychom ho podle nich v zimě poznat, ale na to se nedá spoléhat, protože jeřabiny dozrávají už v polovině léta a v zimě jsou už většinou obrané od ptactva nebo opadané. Tu a tam zbydou ve větvích stopky nebo seschlé, zčernalé kuličky, které nejsou ve výšce moc dobře vidět, lépe je hledat na zemi pod stromem. Můžeme si ale všimnout toho, že jeřáb připomíná ovocné stromy ze zahrad. Pupeny mají jemné chloupky, podobně jako u jabloně, na kůře vidíme podlouhlé skvrnky a místy spirálovitě odloupnuté tenké svitky, což je typické pro třešně. Některé krátké výhonky mají jakoby shrnutou kůru, stejně jako jabloňové nebo hrušňové matečníky. Zajímavé je u jeřábu také zbarvení kůry. Pod stříbřitě šedou jako by místy probleskovala rezavá. Také hnědé pupeny mívají nádech do oranžova, takže si vzpomeneme na barvu dozrávajících jeřabin. Z jednoletého mlází si dříve kluci dělávali píšťalky, podobně jako z vrby. Hloh obecný - také u hlohu nemusíme spoléhat na to, že na něm v zimě najdeme zbytky plodů. Upozorní na sebe neprostupností svého větvoví. Některé krátké výhonky jsou špičaté jako trny a rostou na větvičkách kolmo. Pupeny jsou také hodně odkloněné od větviček a jsou velmi drobné. Dovedeme si představit, že z tak malých pupenů vyrostou drobné listy a že i květy budou spíše malé, zato obojí poroste na větvičkách nápadně hustě. Výhonky jsou většinou krátké, zato ale rostou jeden vedle druhého. Pupeny jsou střídavé, takže i výhonky rostou střídavě, nerozkládají se ale do plochy a míří na všechny strany. Plodů zůstává na hlohu i v zimě poměrně dost a kromě toho bývají větvičky doslova obalené zbylými stopkami. Jilm (různé jeho druhy) - jilm má typické plody, které vypadají jako kulatá křidélka se semenem uprostřed. Dozrávají ale mimořádně brzy a navíc výborně plachtí ve větru, takže v zimě jejich zbytky ve stromě ani pod ním určitě nenajdeme. U mladých stromů nás zaujme zvláštní způsob větvení. Větvičky bývají dlouhé, rovné a na každé vyrůstají střídavě výhonky, které jsou také rovné, ale poměrně krátké, bez dalšího větvení. Nápadná je jejich pravidelnost. Všechny se odklánějí ve stejném úhlu do stran a všechny jsou trochu zdvižené. Kdyby byly zdvižené ještě o trochu víc, vypadala by každá větvička jako vršek jesliček z vánočních pohlednic. Pupeny vypadají jako malé podlouhlé šištičky s ostrou špičkou a těsně přilehlými šupinkami. Je dobré si pupeny zapamatovat, protože nám to pomůže při určování i v létě. Některé jilmy mají totiž podobné listy jako líska a mohly by nás splést i drsné konce větviček. Pupeny v paždí listů nám ale mohou napovědět. Javor jasanolistý - podobá se více jasanu než javoru, protože má zpeřené listy. Je to dvoudomý druh, stejně jako jasan, a i jeho nažky jsou podobné jasanovým, protože jsou drobné a rostou v hustých střapcích. Jsou ale srostlé po dvou, což je typické pro javory. Zůstávají na samičích stromech většinou i v zimě a je jich tam tolik, že bývá koruna takřka neprůhledná. Pupeny jsou vstřícné a jsou nápadnější, než u mléče nebo klenu. Mladé větvičky mívají světlou, ale jakoby špinavou barvu a jejich povrch má často voskově matný lesk. Střemcha - je to malý, nanejvýš 15 m vysoký strom a v mladých letech vypadá spíše jako keř. V přírodě ho najdeme většinou u vody, ve městě se často vysazuje do zahrad a parků, protože se na jaře velmi brzy olistí, brzy kvete a hezky voní. Na kmeni má hladkou tmavošedou kůru s nevelkými bradavičkami, na větvičkách je kůra leskle hnědá a má nápadné světlé jizvičky (tzv. lenticely). Pupeny jsou střídavé, drobné, špičaté. Třešeň - třešeň má velké kulaté pupeny. Rostou blízko sebe, takže si dovedeme představit, jak z nich vykvetou chomáče květů a v létě tolik třešní, že se jich může nabrat a utrhnout několik najednou. Na kmeni vidíme podlouhlé vodorovné skvrny a na některých místech se tenká vrchní část kůry ve svitcích odlupuje. Višeň - když známe třešeň, poznáme i višeň, protože tak jak je to u nich s plody, je to i s pupeny - u višně jsou hodně podobné, ale drobnější. Višeň má také tenčí větve. U některých višní pozorujeme, že má na větvích vždycky několik pupenů, pak dlouho nic a pak zase pupeny. Jabloň - jabloň má dva druhy větviček a každý vypadá úplně jinak. Když se jabloň prořezává, odstraňují se dlouhé rovné "vlky", které mají drobné pupeny a ojíněné konce. Nechávají se "matečníky", protože na těch porostou jablka. Jsou silnější, pokroucené, na některých místech mají kůru jakoby shrnutou, tmavou, pupeny na nich jsou větší a mají narůžověle hnědou barvu. Hrušeň - tak jako hruška je podobná jablku, ale je štíhlejší, jsou i pupeny hrušně podobné jabloňovým, jen mají štíhlejší, špičatější tvar. Na výhoncích podobně jako u jabloně vidíme na některých místech "shrnutou" kůru.. Švestka - ještě špičatější pupeny než hrušeň má švestka, a to tak, že její pupeny úplně píchají. Ve srovnání s hrušní jsou drobnější, tak jako i švestky jsou menší než hrušky nebo jablka. Ořešák - vlašské ořechy jsou větší než lískové a také ořešák je mnohem statnější než líska. Je to ohromný strom se silnými větvemi, podobný jasanu. Podobné jsou i pupeny (u ořešáku jsou ale šedé a ne černé). Pod pupeny jsou v kůře jizvy ve tvaru srdíček (jsou to jizvy po odpadlých listech). Líska - líska je košatý keř. Na větvičkách má hladkou kůru s drobnými světlými skvrnkami. Pupeny jsou zakulacené. Brzy na jaře se objevují samčí květy - jehnědy (dlouhé válečky, z kterých se práší pyl) a samičí květy, které vypadají jako pupeny se střapečkem růžovofialových výběžků ( z těch budou oříšky). Větve mají na koncích výhonků na kůře droubounké štětinky. Tím se odlišují od větviček lípy, kterým by jinak byly dost podobné. Maliník - když někde na zahrádce trčí ze země dlouhé rovné pruty se světlou drsnou kůrou, jsou to zahradní maliny. Podobně vypadají i ty, které rostou v přírodě, ale nejsou tak velké a silné. Pámelník - pámelníku si každý všimne na podzim, protože je to pěkně hustý živý plot s bílými kuličkami. V zimě vypadá jako uschlé chrastí, spleť tenkých pokroucených větviček, které se zdají být úplně bez života. Barvu mají žlutošedou nebo hnědavou, pupeny drobné, vejčité, vstřícně postavené. Zimolez pýřitý - podobně neduživě vypadají i větvičky zimolezu pýřitého. Jsou ještě jemnější než jaké má pámelník. Pupeny na nich jsou malé, nenápadné a rostou vstřícně. Na to, jak jsou drobné, mají jednotlivé dvojice poměrně velké rozestupy. Na jaře zimolez velmi brzy raší. Ptačí zob - je to také keř s tenkými větvičkami a drobnými vstřícnými pupeny. S určením nám pomohou zbytky černých bobulí. Štědřenec převislý - další keř nebo malý stromek, který na sebe upozorní zbytky plodů. Jsou to lusky, stejně jako u akátu, ale na rozdíl od akátu nejsou na větvích trny. Brslen evropský - tento keř se pozná podle zelené barvy mladých větviček a podle jejich tvaru (jsou čtyřboké, s podélnými lištami).Vstřícné pupeny jsou drobné, oválné se špičkou, zelené nebo červeně skvrnité. Dřín - i u dřínu jsou mladé větvičky zelené a hranaté. Po stranách mívají světle fialovou barvu. Vstřícné pupeny jsou nápadné tím, že listové (drobné, špičaté, chlupaté) se hodně odlišují od květních, které jsou větší, stopkaté a mají kulovitý tvar. Někdy najdeme zbytky plodů, což jsou podlouhlé červené peckovičky. Podobají se bobulím dřišťálu, ale jsou větší. Dřín je většinou keř, ale může to být i strom s nízko nasazenou korunou. Krušina olšová - další velký keř, případně malý strom. Mladé větvičky jsou nachové, bíle kropenaté, pupeny jsou plstnatě chlupaté a rostou střídavě. Řešetlák počistivý - může to být i malý strom, ale jako keř se vyskytuje mnohem častěji. Některé jeho větvičky jsou zakončené tenkým, rovným, dlouhým trnem. Pupeny jsou vstřícné, kuželovité, špičaté, tmavohnědé. Na koncích větviček jsou bočně přisedlé ke koncovému trnu. Šeřík - keř šeřík má velké světlezelené kulaté pupeny, po dvou proti sobě. Největší jsou na koncích větviček. Některé dřeviny se vstřícnými pupeny mají na koncích větviček jen jeden pupen (např. kaštan), u šeříku nebo např. u svídy jsou všechny pupeny ve dvojicích, a to i ty koncové.Někdy vidíme na šeříku uschlé rozvětvené stopky po plodech a když si představíme, jak asi vypadaly na jaře, než během zrání zdřevnatěly, vzpomeneme si na hroznovité květy, jaké na šeříku rostou. Na konci zimy se šeřík prozradí také tím, že podobně jako např. střemcha nebo zimolez začíná velmi brzy rašit. Modřín opadavý - modřín má svůj název podle toho, že na zimu shazuje jehličí a zůstanou mu dlouhé, prohnuté holé větve, na kterých jsou úplně jiné pupeny než na listnatých stromech. Vypadají spíš jako bradavice a větvičky jsou jimi hustě obsypané. Kůra na větvích je světle šedohnědá a stejnou barvu mají i malé kulaté šišky, které zůstávají na větvičkách i v zimě.